Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 28.4.
Vlastislav
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
kdysi dovedně úřadoval a účtoval v předvoji svých předků: Kryštof Harant
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 12.5.2014 (14:15:30)

KRYŠTOF HARANT

 

 

    1564, mohl zrovna udeřit rozbřesk 15.8. (bez záruk)     ۞    21.6.1621 první letní večírek  PRAGA

 

 

Zrovna 7. května hostíte svoji Kantilénu i svoji Konkubínu zároveň rezervovaně nečtenou incognito, abyste jí mohli zasvětit do tajů noci v mé moci (trefa noc) a potom zjistíte, že dne 11. května bude dotyčná oslavovati svůj den matek se synem Kryštůfkem (3 roky), a já nemohl jako sudička stát u zrodu, abych mu věštil do vínku jen to kouzelné a mocné. Jeho matka je ostrá nábojnice jako Koza Nostra (damus tedy v těle dámy Nostradamus tušící dopředu veškeré neplechy) a začíná se vše točit s kamerami na zámku a v podzámčí Klenová, tam, kde je nejzastupovanější líheň rodu Trefanců v Čechách… Klenová je místo zrodu KRYŠTOFA HARANTA z roku 1564, zapamatujte si ten kraj: KLENOVÁ u Klatov, západ Čech a brána do Šumavských hvozdů.

 

Během nedělního večírku 20. června 1621 přivedli zajatce z lochu v Bílé věži do Staroměstské radnice, jednalo se přitom o všech sedmadvacet viníků stavovské opozice, nad nimiž byly vyrčeny ty nejkrutější verdikty viny, kampak by se na tohle hrabala směrnice Kozy Nostry. Rozsudky si museli vyslechnout a ani nemuknout již předcházejícího ďábelského dne při při soudním líčení na Pražském hradě. Krvavá exekuce byla stanovena na pondělí 21. června 1621.

 

Tehdy strávila v jedné komůrce Staroměstské radnice poslední hodiny svého komplikovaného života pětka (středověká Pražská pětka) mužů, které považovala habsbursko–klerikální aliance za zvlášť nebezpečné protivníky: Venca Budovec, svobodný pán z Budova, hrabě Jáchymus rámus Ondřej Šlik, Kryštof Harant, svobodný pán z Polžic a Bezdružic, rytíři – Vilém starší dobyvatel Konecchlumecký a Bedřich z Bílé. Těžko ověřitelné svědectví, objevující se především v beletristickém zpracování údajů této šlamastyky, hovoří o tom, že pět jmenovaných kriminálníků věnovalo svou poslední noc úpěnlivým modlitbám a zpěvu liturgických popěvků. Možná tomu skutečně tak bylo, určitě však v jejich mozcích vibrovaly i jiné středověké renesančně ranní myšlenky. Ty se zřejmě netýkaly jen nadcházejícího dne, nýbrž i toho, co prožívali do současné chvíle. A toho bylo u každého z nich vrchovatě. Jen posuďte, máte-li dvě líbezná kukadla na svět. V případě Kryštofa Haranta to nebyly zdaleka jen zážitky člověka a politika, nýbrž i cestovatele a umělce současně.

 

Vladycký rod Harantů sídlil na západě Čech v Polžicích a Bezdružicích už od sklonku 14. století. Ve svém erbu měl bílého kohouta v červeném poli. Když se později Kryštofův táta Jiřík Harant (☼ 1522), po smrti své první manželky znova oženil s Johankou Černínovou z Chudenic, zakoupil od Adama ze Šternberga hrad a statek KLENOVOU na Klatovsku. Tam se také v roce 1564 Kryštof usmál poprvé na svět. Jeho matkou však už nebyla zmiňovaná Johanka Černínová, nýbrž obyčejná Mariana z Janovic. S ní měl potom Jiřík Harant ještě – kromě Kryštofa – dalších šestero dětí. Připočteme-li k tomu půltucet ratolestí z Harantova prvního manželského svazku, tak Jirka playboy z Klenové nemusel mít rozhodně o své potomstvo žádné velké obavy. I když se to neobešlo jen tak bez starostí. O nich se zmínil spisovatel František Kožík ve svém historicko naučném medailonku Kryštof Harant těmito upřímnými slovy: „Kryštofovo dětství na Klenové bylo radostné. Vzdělaný a zkušený Jiřík Harant byl starostlivým příkladným tátou a hledal pro své děti dobré præceptory; když zastával úřad hejtmana kraje plzeňského nebo vedl přehlídky vyvinuté zralosti (ne zaostalosti), dbala o děti stejně pečlivě jeho energická i jemná vyvolená Mariana, přičemž nezanedbávala pro vlastních sedmero dětí odrůstající mládež zároveň z prvního mužova manželství, Mariana respekt. Do školy chodil Kryštof v Plzni jako jiný Jiřík na Locháči. Početná rodina s třinácti prcky znamenala pochopitelně nemálo starostí pro nebohatého vladyku, který podle odhadu jmění nemohl při mustruňku vypravit sám ani jednoho celého koně…“

 

Plzeňské školy navštěvoval mladičký Kryštof pouze do svých dvanácti let. Nic se nemá přehánět zhurta, víte? Potom se Jiříkovi Harantovi podařilo dohodnout a dobře umístit chlapce do pážecí družiny tyrolského dvora v Innsbrucku. Tam tehdy pevnou rukou vládl arcivévoda Ferda Ferdinand, někdejší místodržící v Čechách, který si už během svého pražského působení získal u nás četné fandy a dandy. Fr. Kožík to ve vzpomínkách vystihuje jako nekrácený medailonek:

 

„Mladý Ferdinand si zřídil v Praze dvůr s hudebníky a zpěváky. Naučil se krákorat česky a živě se stýkal s domácí šlechtou (dnes bychom řekli smetánkou), která bývala hostem na jeho slavnostech, alegorických přehlídkách a rytířských představených dovednostech. Prostému lidu ho přiblížilo nikoliv populistické žvanění, ale skutečnost činů, že se od dob Ludvíka Jagellonce jako první císařský syn postavil do čela vojska a úspěšně odrazil útok krvelačných Turků (1522). Přes všechny snahy nezůstal utajen jeho vztah k Filipíně Welserové, ženě bez urozeného stavu a zlaťáků nazbyt. Ač mu nabízeli ruku anglické i skotské královny se zlaťáky na účtech v kredenci, dal se s Filipínou, o dva roky starší samicí, tajně oddat, ať ho to stojí, co to stojí. Pro ni nechal – na základech zbudovaných Jiřím z Poděbrad – vystavět a podle vlastních nákresů vyzdobit obdivuhodnou stavbu ve tvaru šestihranné hvězdy jasné, Hvězdice také nazývanou. Z této mohutné lásky se povedlo na svět přivést dva syny… Císař se později o tajném sňatku nějak domákl; odpustil sice synovi i jeho nemajetné partii ženě, ale zavázal je věčným trapným mlčením a odepřel vnukům titul, znak i právo dědické, pitomec jeden nevděčný…“

 

Když potom ve druhé polovině šedesátých let rozděloval císař Ferdinand I. mezi trojku svých synů říši, byly Čechy přiděleny Maxmiliánovi, zatímco arcikníže Ferdinand dostal pod svou správu Tyrolsko. Nezměnil se ani v Innsbrucku. Zůstal osvíceným panovníkem, který měl blízko ke všem druhům umění, vlastnil rozsáhlou sbírku písma naučného, biblio bibliotéku, nesnášel fanatické jezuity z koleje, i když byl sám katolík, rád cestoval, pořádal četné slavnosti a hony a zcela jistě nepropadal panice.

 

Do tohoto prostředí přišel v roce 1576 mladý Kryštof Harant. Chlapec bystrý, šikovný a dychtivý po poznání. U dvora Ferdinanda Tyrolského se mu ho dostalo v hojné míře. Vykonával pážecí povinnosti, přitom však navštěvoval dvorskou školičku, kde se naučil nejen drezúrován společenskému taktu, ale také cizím jazykům, dějinám, výtvarné a hudební výchově… Kryštof si záhy osvojil hru na několik hudebních nástrojů, a když u něho učitelé načapali skladatelské nadání, dostalo se mu možnosti studovat také kompozici potěšující obě uši zároveň.

 

V patnácti letech byl Kryštof Harant mezi panoši, kteří provázeli arcivévodu Ferdinanda do Benátek. Pro učenlivého jinocha se stala tato cesta nezapomenutelnou pro celičký život. Už tehdy si zaznamenal některé ze svých zážitků. Upoutaly ho nejen benátské architektonické perly, nýbrž hlavně pulsující dění v uličkách přístavu i na jeho vodních kanálech. Provázel svého pána do proslulé benátské zbrojnice, do loděnice i rozličných dílen.

 

Výlet do Benátek ještě mocněji rozdmychal a kymácel jak crazy u Kryštofa Haranta jeho mladickou touhu po romantice a cestování. Nicméně stále byl ještě vázán svými pážecími povinnostmi u Tyrolského dvora. Plnil je osvědčeně svědomitě, právě tak jako se odpovědně osvědčeně věnoval svému vzdělávání. Když se stal v devatenácti letech tento troufalec Ferdinandovým dvořanem, nechal mu arcivévoda jako odměnu za příkladný servis vyplatit na ruku sto zlatých.

 

Kryštof Harant ® vynikal mezi ostatními ostrými mozky nejen svou fyzickou stavbou, nýbrž i duševní kapacitou. Byl výborný kreslíř, zkomponoval několik nakažlivých skladeb a vytřepal z nich napřed virus, v latině sekal básně jako sekáček na maso. Záhy po přijetí mezi dvořany však jeho pobyt v Innsbrucku dohořel. Kryštofovi totiž natáhl brka táta Jirka. Dvacetiletý mladík spojil svůj návrat do vlasti prapředků s cestou Ferdinandovy družiny do Prahy a už v Čechách zakotvil def definitivně.

 

Když se svorně podělili s bratry o nějaké to nastřádané dědictví malých forem, z něhož Kryštofovi připadla část Klenové, usadil se na Klatovsku. Začal hospodařit, jak to uměl. Byl to pro něho poněkud násilný přechod z lesku tyrolského dvora do chudého kraje a odlehlého sídla s vidlemi v ruce. U mladého Haranta se však tehdy projevily i další jeho dobré vlastnosti – skromnost a houževnatost, uměl být bojovník, nebojácný domácí pomocník. Matka byla s jeho hospodařením nadmíru spokojena. Ze synových úspěchů se však dlouho netěšila. Zemřela náhle v roce 1587.

 

O rok později si přivedl Kryštof Harant na své sídlo nevěstu. Stejně jako kdysi jeho fotřík, také on si to pro ni namířil do nedalekých Chudenic, jablíčko nepadlo daleko od stromu. Jeho ženou testovanou sexuálně dovedně se stala Eva Kateřina Černínová. Zanedlouho se potom novomanželé přestěhovali z Klenové na zámek v Touškově za Plzní, který dostala Eva Kateřina věnem, což jistě potěší. Za rok po sňatku přišla na svět dcerka, o tři roky později pak chlapeček. Kryštof žil se ženou v pohodě, v harmonii hormonů a nervů, i když touškovský zámecký pán docela spokojený dlouho nezůstal, co si budem povídat. Jeho myšlenky se nezřídka toulaly v minulosti, vzpomínal na léta prožitá u tyrolského dvora i na překrásnou cestu do Benátek. Také až příliš často rozmýšlel o tom, jak se dostat k pražskému císařskému dvoru, jemuž tehdy vládl podivínský trucipán a náfuka a znalec mystiky Rudolf II., znáte ho z reklamy také jako pekaře preclíků s dvourolí Jana Wericha.

 

Tak uběhlo víc než půl dekády. Politická scéna tehdejší Evropy se podobala vroucímu hrnci. Holanďané povstali konečně proti španělským psům, přičemž jim účinně sekundovali Angličané, rozpory panovaly ve Francii, právě tak jako mezi tábory katolíků a protestantů. Situaci habsburské koruny značně narušovali Turci bez kebabických návyků, kteří vypověděli Rudolfovi válku. Pronikli do Uher a hrozilo nebezpečí, že zachvátí i české neobratné země a zplundrují je naruby lícem. Císař se pokoušel získat spojence v Polsku i ve Španělích, žádal o pomoc samotného papeže představeného, jeho snahy však vycházely vniveč. Začal tedy schánět kapitál, vojáky i důstojníky ve vlastní říši. A tehdy se přihlásil do císařské armády i nebojsa Kryštof Harant. Viděl zřejmě v tomto svém kroku nakopat Turky pěkně do prdele jednu z možností, jak později prosáknout legálně k císařskému dvoru.

 

V roce 1593 byl Harant přidělen k jezdeckému pluku a zanedlouho s ním odjel na bojiště do Uher. Čtyři dlouhá léta prožil při válečných taženích a v četných střetech s Turky. Teprve v roce 1597 opustil svůj pluk i Uhry. K návratu domů ho přiměly zneklidňující news o chorobě jeho manželky. Vrátil se na touškovskou usedlost krátce předtím, než se z této rány vylízal. Krušný život však uháněl značným tempem dál, jako vody Mže pod Touškovem. Po čase se Kryštof Harant ® opět pokusil vetřít do služeb císařpána, ani tentokrát však nepoznal lepší výsledky, než strouhání mrkvičkovité pochutiny. Císař mu sice přiznal za jeho služby v boji proti Turkům roční grant 700 zlatých, tím to však haslo.

 

Třiatřicetiletý Kryštof Harant se cítil dost ukřivděn. Navíc si po smrti manželky připadal na touškovském zámečku jako host, jemuž kdykoliv mohou říci sbohem. Sám byl vlastně bez majetku.

 

Tyto okolnosti nepochybně přispěly k Harantově radikálnému rozhodnutí, že se vydá na dalekou cestu. Na takovou, která by – jak naznačovaly zkušenosti jiných – upozornila na jeho malé pivčo VIP i císaře z PIV to velké pivo VIP a případně mu nastevřela dveře k jeho dvoru. Kryštof Harant si zvolil za cíl svého putování biblickou Svatou zemi zaslíbenou, nicméně počítal s tím, že navštíví i jiné končiny světa.

 

Zimní měsíce let 1597 a 1598 věnoval přípravám na cestu. Přelouskal desítky cestopisných bedekrů v rozličných jazycích (Harant jich ovládal pohádkově sedm), doplňoval si své znalosti z historie, geografie, kultury i přírody zemí, které hodlal poznat. Pro svůj záměr získal i svého příbuzného z manželčiny strany Heřmana Černína. S ním se také vydali na sklonku března roku 1598 na devítiměsíční putování do vzdálených krajin. Cestopis, který později Harant o této cestě dokonale sesmolil krasopisným rukopisem, nám umožňuje sledovat nejen základní trasu, po níž se dvojka českých dobrodruhů ubírala, ale přibližuje nám i život a poměry v zemích, které navštívili.

 

Kryštof Harant s Heřmanem Černínem nejdříve zamířili přes Bavorské luhy a háje a Tyrolské krpály do Benátek. Tam dospěli v polovině května, dneska máme 10. května 2014, dost daleko od jejich přítomnosti. Důkladně si prohlédli pamětihodnosti města, stačili zajet i do Padovy a obstarat si místa na lodi, která je vzala 6. července až na Kypr. Během plavby po Jaderském a Středozemním moři zastavila loď na několika ostrovech, z nichž Kryštofa Haranta nejvíce zajímala pochopitelně Kréta. Tam se pozdrželi celých čtrnáct dnů a tak měl dost volna ověřit si v praxi, co všechno četl o přírodě i o obyvatelích tohoto výjimečného ostrova. V cestopise potom konfrontoval vyčtené údaje s tím, co spatřil na vlastní oči.

 

Po dalších dnech plavby dospěli do cílové stanice na Kypr. V tamějším přístavě se naši cestovatelé museli ohlížet po někom, kdo by je dopravil do Jaffy. Posléze našli jakéhosi syrského lodníka, který projevil ochotu je ke břehům Svaté země transportovat po vodě. Byli s výsledkem svého smlouvání s námořníkem i s požadovanou sumou za dopravu spokojeni. Ovšem jen do té chvíle, kdy spatřili nevelkou srandovní bárku jménem Caramusala. Její zchátralý stav dávno po technické v nich nahlodal důvěru v lehký průběh plavby. Když se o pár hodin později dostala bárka do rozbouřeného moře, ukázalo se, že jejich obavy byly na místě. Tehdy se už loučili se životem. Nicméně Caramusala přece jen ke břehům Svaté země dorazila jakž takž celá.

 

Z Jaffy putovali oba čeští cestomilci do Jeruzaléma, jehož prohlídce věnovali řadu dní za sebou. Harant si tam zapsal nespočet údajů, které se mu potom náramně hodily při psaní cestopisu. V následujících týdnech navštívili další regiony, spjaté s biblickými příhodami; horu Olivetskou, hrbol jako hovado Quaranta, dostali se k Jordánu, k Mrtvému moři i do slavného Betléma, na četné jiné vyhlášené pahorky a pahorkatiny. Harantův zápal poznat a ověřit si na vlastní oči nakoupené nakupené údaje, uváděné v bibli, můžeme dnes přirovnat k reportérskému snažení toho nejserióznějšího zuřivého paparazzi.

 

Když navštívili v Palestině všechna místa, která považoval Harant za stěžejní vidět, vydali se do starobylého Egypta. Poznali Sinajský poloostrov, Káhiru, krajinu s monumentálními pyramidami a životodárným veletokem Nilem (nebyl ještě tak zaneřáděn kontaminovanou kyselinou jako dnes). Rovněž v Egyptě sesbíral Kryštof Harant početné množství jedinečných zážitků, které posléze zužitkoval ve svém cestopisném díle. Z Káhiry potom putovali ještě do Alexandrie, kde 12. jedenáctý 1598 nastoupili na listopadovou loď, mířící do Benátek. Ani tato plavba se však neobešla bez incidentů, které museli protrpět už v předcházejících etapách své túry. Harant trpěl mořskou nemocí, zimnicí, dvakrát je zastihla nebezpečná buřina. Byli šťastní, když spatřili dalmatské pobřeží a dozvěděli se, že tam loď na několik dnů zakotví. Takže si dali oraz s vitamíny na trhu na pevné zemi. Harant s Černínem využili této pauzy a přestoupili na lepší koráb, který je už potom zcela bez potíží dopravil do Benátek.

 

V městě, které bylo Kryštofu Harantovi blízké už z mládí, se oba muži rozešli každý jiným směrem. Černín odtud odkvapil ještě do Španěl, zatímco Harant do rodné vlasti. Na počátku roku 1599 už byl viděn v Čechách.

 

Během předposledního roku 16. století došlo v životě Kryštofa Haranta ke dvěma výrazným událostem. Jedna mu přinesla neobyčejnou radost, zatímco ta druhá jen neskonalý žal. Paradoxní zůstává, že při obou sehrál rozhodující roli příšerný aktér mor. To vám bylo tak nepředstavitelně palčivé téma až do morku kostí…

 

V letních měsících roku 1599 zachvátila smrtonosná kosa Prahu. Tehdy se císařský dvůr narychlo přestěhoval do Plzně a Kryštofu Harantovi se naskytla neočekávaná příležitost začít bezprostředně působit na lidi, kteří měli u císařského dvora svůj vliv. Za přispění někdejších otcových přátel se dostával mezi Rudolfovy dvořany, setkával se i se známými osobami z doby své kariéry u tyrolského dvora. Harant byl příjemný společník a dovedl i poutavě vyprávět o svých zážitcích z nedávné cesty.

 

Kryštof Harant se cítil celý šťastný. Jeho štěstí však nemělo dlouhého trvání. Zrádná epidemie zasáhla v podzimních měsících i západ Čech. A jedni z prvních, kdo se staly jejími oběťmi, byly obě Harantovy děti. Nešťastný otec se tehdy upnul jen na výkon své nové funkce komořího a snažil se nemyslet na krutost osudu.

 

Když se císařský dvůr vrátil do Prahy, měl v něm Kryštof Harant už svůj pevný post. Během dalšího roku byl povýšen na císařova komorníka. Staral se o Rudolfovo stravovací návyky a nezřídka dělával vrtkavému císaři i společníka. Nebylo to snadné, neboť náladový panovník byl nevyzpytatelný morous poděsfous. Přesto se našly chvíle, kdy mu mohl Harant vyprávět o svých zážitcích ze Svaté země i o tom, že již pracuje na sepsání svého cestopisného díla.

 

Ve třetím roce 17. století vstoupila do Harantova života nová životodárná míza, Barbora Škopková jakožto inspirativní společnice, vdova po rytíři Karlu Škopkovi z Bílých Otradovic a Pecky. Po několikaměsíční známosti se konala veselka. Tehdy již čtyřicetiletý inspektor šikula Kryštof Harant získal tímto sňatkem nejen zákonnou manželku, nýbrž i vlastní sídlo na zámku Pecka, k němuž náleželo i nevelké panství. Po letech byl opět spokojen. Měl své postavení u dvora, milou, hezkou a chytrou hospodyňku a také sídlo, v němž se mohl ve volném čase rozptylovat na úkor svých zálib.

 

Pod střechou Pecky začal Kryštof Harant opět komponovat (kromě jiného tam vznikla i jeho známá mše Missa quinis vocibus), upravovat i skládat světské odrhovačky k tanci, zvát si k uměleckým večírkům kultivované hosty. A co především; mohl se věnovat dokončení svého strhujícího renesančně laděného cestopisu. Práce na něm totiž nepokračovala takovým tempem, jak by si byl Harant přál. Ovlivňovaly ji nejen časově náročné povinnosti u dvora, nýbrž i radostná událost v rodině. Barbora v té době povila zdravou a báječnou dcerku.

 

Soustavněji se mohl Harant věnovat psaní až v roce 1606, kdy začal v Praze opět řádit neřádský mor a císař Rudolf se uchýlil na zámeček v brandýských hvozdech. Udělil svému komořímu volno až do svého opětovného comebacku na Pražský hrad. To se protáhlo k Harantově spokojenosti až do února následujícího roku.

 

Odpočinek v rodinném kruhu, čas na psaní i skládání, císařskému komořímu viditelně prospěl. Harant tehdy dokončil nejen text cestopisu, nýbrž i všechny kresby, jimiž ho sám ilustroval. Na jeho první stranu pak napsal neobvykle dlouhý, na tehdejší dobu však obvyklý název: Putování aneb cesta z království českého do Benátek, odtud po moři do země Svaté, země Judské, a dále do Egypta a velké metropole Kaira, potom na horu Oreb, Sinai a svaté panny Kateřiny v pusté Arábii ležící.

 

Kryštof Harant byl na své dílo právem pyšný. Bylo nejlepším mezi cestopisy, které kdo v Čechách do té doby napsal. První tištěný výtisk však držel autor v ruce až v dubnu roku 1608. Mezitím došlo v jeho životě k několika dalším pronikavým změnám.

 

Když se v únoru 1607 vrátil Rudolf II. na Pražský hrad, nastoupil i Kryštof Harant svou dvorní funkci. A zanedlouho se dočkal i jejího ocenění; byl povýšen do panského stavu. Ani tentokrát však novopečený svobodný pán neměl mnoho času k oslavám. Kratičkou chvíli kratochvíli štěstí vystřídala nová rodinná tragédie. Harantova žena Barbora při porodu druhého děcka ztratila život. Kryštof Harant zůstal opět sám, jen se svou prvorozenou dcerkou.

 

Všechna následující léta už vlastně přinášela svobodnému pánovi Kryštofu Harantovi z Polžic a Bezdružic jen starosti, smůlu a žal. Ve veřejném i osobním životě. Pravda, ještě jednou se oženil, získal i tentokrát určitý majetek, šťastné manželství se však již nekonalo. A pokud jde o jeho dvorní kariéru, sám se jí, ještě před Rudolfovým pádem z císařského křesla, prozíravě vzdal. Když se však potom začala rýsovat protihabsburská opozice, vystoupil opět na scénu českých dějin. I Kryštof Harant se zařadil mezi odbojné šlechtice, kteří se vzepřeli Matyášovi i jeho nástupci Ferdinandu II. Ještě jednou se změnil z cestovatele a hudebníka na přísného vojáka a byl pověřen velením nad stavovským dělostřelstvem. S Thurnovými vojáky přitáhl až k Vídni a tam nechal ostřelovat císařský zámek (tato skutečnost Harantovi při zvažování jeho viny kanonýra značně ublížila). Dal svůj hlas Friedrichu Falckému a stal se během jeho „zimní vlády“ prezidentem české komory. Pád Zimního krále byl i Harantovým drtivým koncem. Po bělohorské porážce a po útěku Friedricha Falckého z Prahy se uchýlil na svou milovanou Pecku. Přijeli tam však za ním Valdštejnovi žoldáci, zatkli ho a odvedli do Prahy. V Bílé věži se setkal se svými pochopy z odboje. S nimi si vyslechl i krutý ortel.

 

Možná, že ledasco z toho, co zde bylo vyjmenováno, se tu noc z 20. na 21. června 1621 promítlo v barvě Technicolor v hlavě předního myslitele Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic. Bezpečně víme jen to, že byl v onom pochmurném pondělním ránu třetím v pořadí odsouzenců, jimž kat Mydlář oddělil hlavu od trupu. A že byl tehdy sťat nejen člověk a politik, nýbrž i cestovatel a věčně snící hudebník. Jeho cestopis byl znovu vydán opakovaně, jeho skladby znějí nejen při kostelních obřadech povinně, nýbrž i na koncertech ve zcela šetrně mistrně tryskající science & melody.

 

 



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je sedm + pět ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter